Svatořečení Arnolda Janssena a Josefa Freinademetze

"Svatořečením" nebyla uznána jen individuální svatost jedné osoby; nejde také pouze o její přímluvy u Boha. Mnohem více chce představit základní postoje, které se objeví v konkrétním svědectví jedné osoby a mají podnítit křesťany k napodobování.

Arnold Janssen a Josef Freinadametz nám připomínají především vlastní podstatu Církve, její identitu a důvod její existence: je společenstvím Ježíšových učedníků, sjednocených v Jeho lásce a Jím poslaných k lidem. Každá místní církev má hledět i za hranice svých vlastních potřeb, jakkoliv naléhavých, aby měla na zřeteli potřeby a nejhlubší a oprávněné touhy všech lidí, národů a kultur, a aby na ně reagovala.

jedno srdce - mnoho tváří

V životě obou svatých je vyjádřena Ježíšova utopie: Království Boží, v němž všechny národy a kultury v láskyplném Božím objetí obsáhnou život v plnosti. Jako synové a dcery Boha, jenž je Láska, se opět poznáme jako bratři a sestry v jediné nové skutečnosti. A to je pro nás výzvou, abychom překonali překážky na naší cestě k Božímu království: rasismus, nenávist vůči cizincům, strach před jinými náboženstvími a světovými názory, nedostatek solidarity, individualismus, ztrátu víry a nevěru.

Arnold Janssen byl německý státní příslušník, ale cítil se osobně odpovědný za své bratry a sestry v nejvzdálenějších koutech světa. Nasadil za ně život, ačkoliv sám nikdy nevyšel z Evropy. Kvůli nim se zřekl německého občanství, když bylo nezbytné vykročit za hranice země, která by jinak zůstala uzavřenou. Poněvadž Boží království překračuje hranice, kultury a rasy, z "německého" díla se záhy stala mezinárodní společnost, v níž oprávněné rozdíly byly nejen respektovány, ale i oceňovány jako společné bohatství a jako svědectví přítomnosti milujícího Boha. Arnold Janssen pokládal za potřebné vzdělávat misionáře v sociálních vědách, aby se systematicky zkoumaly kultury a jazyky jiných národů. Misionáři potom měli pomoci jiným, aby také uznali kulturní bohatství lidí, mezi nimiž budou pracovat. Jako pozoruhodný důsledek této myšlenky bylo roku 1906 založení institutu Anthropos, jehož si akademici a vzdělanci dodnes vysoce váží.

Josef Freinademetz jednou napsal: "Ani za 3000 korun bych nebyl ochotný opustit svou vlast, abych se navždy přestěhoval do nového světa." Přece však se v něm záhy probudila láska k misiím, která ho vedla přesně k tomu, aby opustil rodnou zem, rodinu, přátele, kulturu a řeč a odešel do Číny, do světa tehdy úplně neznámého, nového. Byl to těžký odchod. Vnitřní boj s jazykem a úplně jinou kulturou se pro něho stal otázkou přežití. Také on zažil onen "kulturní šok", který způsobuje dojem, že všechno je černé a deprimující a zmocní se takřka každého, kdo vycestuje a musí zakořenit v nové skutečnosti. Josef Freinademetz se však postavil k této výzvě otevřeně. Ačkoliv pořád myslel s touhou na svou vlast, jižní Tyrolsko, chtěl se stát Číňanem mezi Číňany. Dokonce napsal: "Miluji Čínu a Číňany. Chci mezi nimi zemřít a mezi nimi chci být pochovaný... I v nebi bych chtěl být Číňanem." A tak se i stalo. Je to určitá ironie, že převratné dějinné události úplně setřely každou stopu po jeho hrobu. Skutečně se nenechal od Číny nikdy odloučit.

U obou dvou světců žila hluboká láska k Božímu Slovu a velká touha plnit Boží vůli. Oba živě svědčili o tom, že Boží království, kterému se oddali, je otevřené pro všechny lidi bez ohledu na rasu, kulturu a jazyk. A je- li otevřené pro všechny, může také všechny zahrnout a vidět rozdíly jako obohacení - navzdory problémům, které přitom mohou vzniknout.

Jejich život má co říci i dnešnímu světu, který je stále zřetelněji multikulturální a mnohonáboženský a v němž se musíme učit žít bok po boku s lidmi ze všech končin země. Když se to podařilo Arnoldu Janssenovi a Josefu Freinademetzovi, proč by se to nepodařilo i nám?